V restauraci

Tahle rubrika je tady pro ty, kteří by chtěli udržovat společenský kolorit, ale NEVĚDÍ kolikrát, jak na to. Komu je to fuk, bude mu to fuk, i když si ty pravidla přečte :-).

Začneme v restauraci, protože restaurace u nás jsou asi největší bolest, co se týče dodržování alespoň základních společenských pravidel. Jde zde o běžnou návštěvu restaurace, nikoliv raut, společenskou událost, veledůležité obchodní jednání a jinou vyšší etiketu, tomu se budeme věnovat zase jindy.

Když vidím ty chlapíky, co se v tílkách, kraťasech, čepkou na hlavě nebo slunečních brýlích na očích rvou do lepší restaurace, ženy, kterým čouhá půlka podprsenky, půlka zadku, na zádech batoh a na nohou odrbané tenisky, je mi z toho akorát tak smutno. Jenom čekám, kdy se začne běžně do restaurací chodit v pyžamech. Už téměř vymizel v lidech pocit, že když se jdou do slušné restaurace najíst, jdou do SPOLEČNOSTI, a je tedy vhodné se pro tu příležitost obléct jinak, než do hospody na pivo, na fotbal nebo na písek. Společenská pravidla v restauraci dodržuje (možná zná? Čert ví) málokdo.

A jaká to tedy jsou? Pro lepší přehlednost uvádím příklad na páru muž – žena, pokud jdou dvě ženy, dva muži, nebo více osob, ženu zde nahradí společensky významnější osoba nebo osoba starší.

Oblečení

Začít bychom měli skutečně už u výběru oblečení. Jestliže jdu do lepší restaurace (vynechám hospody čtverky, kde je to opravdu asi jedno), tak se podle toho oblíknu.

Jednodušší bude napsat co NE.

U mužů jsou to především:

- Kraťasy, tenisky, cukle, tílka, kšiltovky, sportovní oblečení, batohy, ledvinky.

Muž by měl mít nejlépe dlouhé kalhoty, uzavřené boty - mokasíny a košili nebo tričko s rukávkem, tílko je zapovězeno i v horkém létě. Nikdo není zvědavý na ničí chlupy na hrudníku nebo v podpaždí.

Ženy výběru oblečení věnují v drtivé většině větší pozornost, takže tady jen namátkou:

- Určitě ne zmíněné čouhající podprsenky, fakt to není vůbec sexy. Možná tak akorát pro ty oslintané obejdy, řekla bych, že ale ani pro ně ne. Taky ne sportovní oblečení, tenisky, žabky. Klidně mě doplňte.

Ženy mají mnohonásobně větší možnosti oblékání, ať jsou to sukně, kalhoty, tříčtvrťové kalhoty, mohou i otevřené sandálky, střevíčky, v podstatě cokoliv, tady je to omezení skutečně spíše jen výše popsané.

A jsme konečně u těch pravidel:

1) Do restaurace vchází první vždy muž. Při odchodu muž ženě otevře a přidrží dveře, ale vychází ven první žena.

2) Místo, kam se pár usadí, vybírá vždy žena.

3) Žena má sedět zády ke zdi, nebo pokud to není možné, tak čelem do prostoru.

4) Objednává muž, nejdříve ženě, pak sobě.

5) A jsme u jídla samotného. Rozhlídli jste se někdy po restauraci? Všimli jste si, kolik lidí neumí vůbec jíst?

- Začíná jíst žena, muž podává příbor, dochucovadla.

NIKDY:

- Lokty na stole. NE! Ruce máme podél těla, lokty jsou mimo stůl, rukama se nedotýkáme stolu.

- Podpírání hlavy nebo brady. Babička mi vždycky říkala, ať nesedím jako kůň u hospody. Takže taky NE.

- Srkání, mlaskání, říhání a jiné tělesné supr projevy. Kuííí, kvíííík!!. Svoboda projevu, ne? NE. Když je pokrm horký, chvíli počkáme, nebo mírně pofoukáme. Ne tak, aby to stříkalo i na vedlejší stoly.

- Pití mezi jídlem. Potřebujeme se mezi jídlem napít? Utřeme si nejprve pusu do ubrousku, pak se můžeme napít. Oslintaná mastná sklenička se zbytky jídla je vyloženě chuťovka.

- Hlavní jídlo nejíme lžící.

- Mezi polévkou a hlavním jídlem nekouříme.

- Mluvení při jídle. Ok, tady je to podle zvyklostí, někdo jí rád potichu, z dětství známe „Při jídle se nemluví“ – ale ono je to víceméně individuální, spousta lidí u jídla živě konverzuje, je to fajn. ALE!!! NIKDY nemluvíme s plnou pusou, nikoho nezajímá její rozňahňaný obsah, chystající se opustit ústní dutinu směrem k žaludku…

- Roztažené nohy. Ani chlap, natož dáma. Nohy prostě u sebe.

- Žvýkačka. NIKAM ji nelepíme, pokud potřebujeme vyhodit žvýkačku, zabalíme ji do papírového ubrousku.

- Maso na vidličce. Když napichujeme maso vidličkou, hrot je vždy směrem dolů. Vidlička může směřovat nahoru jen když nabíráme rýži, brambory nebo něco podobného, co nelze napíchnout.

- Příbory. Pokud před vámi leží tolik příborů, že nevíte co s nimi, začněte z vnější strany – příborům se budeme věnovat později.

- Látkový ubrousek. V restauracích, kde používají pouze látkové ubrousky, jsou zvyklí je prát J, takže si do nich po jídle utřeme ústa a složíme je vedle talíře.

6) Placení. Obvykle platí muž, jen při obchodním setkání, které iniciiuje žena, může platit žena. V dobré restauraci číšník přinese účet v deskách, nezařve přes celý lokál, kolik platíte, ale tiše odejde, abyste měli klid na prostudování účtu, vložíte do nich požadovaný obnos a necháte číšníka, aby si desky odnesl, a přinesl vám je zpět s výdavkem. Spropitné necháte pak v deskách. Dáma nemusí, a mnohdy to ani není žádoucí, vědět, kolik za jídlo platíte, aby se nemusela cítit zavázána. Nikdy nehlaste, kolik platíte a kolik je „to dobrý“, nikoho to nezajímá a neděláte se důležitým, naopak jen každý vidí, jak vám čouhá sláma z bot.

Zdá se vám to přitažené za vlasy, a že to snad musí vědět každý? Tak se někdy jen tak při jídle rozhlédněte, možná, že mě pak ještě budete chtít doplnit… J